Už jsme zase spolu aneb moje první noční služba

Vršovice jsou v mlze, kostel na Čechově náměstí svítí a zdraví mě za oknem. Jsem ráda, že na něj vidím, zapaluju svíčku, nalívám si svůj oblíbený odvar z hub a bylin, abych měla sílu zvládnout vše, co mě dnešní noc čeká. Zase si mě zavolala. Je to půl roku, kdy mi bylo ctí setkat se poprvé v životě vědomě s paní Smrtí, teď tady ležím na posteli vedle umírající ženy a vnímám tu posvátnost.

"Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím" je nápis, který zdobí vchod do tohodle kostela, tyčícím se za oknem. Vršovice jsou pro mě velmi srdeční záležitost, dva roky jsem tady bydlela, tři roky jsem zde provozovala kavárnu Café&Gramofon. Prožila jsem tady ty nejtěžší a zároveň ty nejkrásnější chvíle a proto k nim vnímám takový zvláštní sentiment. O to víc jsem vděčná, že mohu bý znovu ve službě, a že zrovna ve Vršovicích. Všechno to tak krásně zapadlo.

Hned na začátek můžu říct, že je to všechno úplně jiné a zároveň tak stejné. Umírání má asi opravdu každý podobné, i když mnoho věcí je způsobeno tou stejnou medikací.. Jiné to teď bylo v tom, že jsem dopředu alespoň o kousíček víc věděla do čeho jdu, že zde nebudu trávit celé dny (i když už začínám přemýšlet, že přece jenom bych tu měla zůstat zítra i přes den..), a že nás na to bude více. Na druhou stranu vnímám velkou zodpovědnost, protože jsem zde jako šlužebník a mohu na sebe vzít všechny ty těžkosti, které jsou s umíráním spojené, a rodinní příslušníci tak mohou trávit chvíle se svou mámou v poklidu, držíc ji za ruku. To mohou samozřemě dělat i tak, ale když pak musíte řešit medikaci, která je čím dál tím častější, hygienu a prostě veškerou péči, může to člověka vyčerpat. Vnímám ale, že tím, jak jsem tuto paní předtím neznala, tak je to samozřejmě jednodušší. Emočně se do toho nemusím tak zapojovat, a proto zvládám tyhle všechny úkony lépe. Každopádně si stále myslím, že bych nemohla pracovat v normálním hospici. Dnes za námi přijeli z Cesta domů, úžasná, empatická doktorka a milá, vstřícná sestřička. Ale vlastně půlku dne tráví v autě, protože jezdí po Praze a navštěvují klienty, což je krásné, úžasné a úctihodné, na druhou stranu já u sebe vnímám, že mi více vyhovuje starat se o jednoho člověka a být s ním tak co nejvíce. Když jste totiž jen u jednoho člověka, tak se na něj lépe naladíte, a rychleji tak zjistíte jeho potřeby. Vnímám u sebe ten dar, že jsem schopna velice rychle zaplout do zajetých rodinných kolejí. I dnes, jen jsem přišla, tak jsem hned okoukala co se děje, jak se paní cítí, co je potřeba, a už jsem jela. A tohle mě baví úplně nejvíce. Objevuju v sobě více a více klidu. Víte asi mě na tom nejvíce naplňuje ta lidskost. Ta obyčejná lidskost, která je při umírání přítomná. A taky jsem přemýšlela nad tím, že tu nejlepší službu umírajícímu uděláte tak, že tam pro něj prostě jste. Je potřeba sundat všechny masky, býti autentickým, klidným a mít svou náruč otevřenou pro všechno, co umírající potřebuje. Nesmíte si nic brát osobně. Během umírání může nastat cokoliv, ale je dobré si uvědomit, že je potřeba například jen doprožít nějaké momenty, nebo jen nahlas vyslovit některá slova.

Uznávám, že je to moje poslání a já budu dělat vše pro to, abych se tomu mohla nadále věnovat. Budu si muset najít svou vlastní cestu, nebo si spíš ona najde mě, tak jako teď? Tahle zkušenost mi zas a znovu říká, ať důvěřuju životu. Cítím v nejhlubších místech svého srdce, že jsem se dotkla zlatého Grálu, a teď jen pomalu a s klidem jít tou cestou k němu. Protože se tady cítím opravdu přirozeně a jistě.

Tyhle situace mě tak nutí psát. Sdílet ze svých myšlenek alespoň kousek.

Děkuji, vážím si toho, co dělám.

S láskou,

Vaše Bau