Moje svatá sedmička, se smrtí provázaná.

Sedmička je mé životní číslo, sedm let jsem se znala s Ivankou (kamarádkou, o kterou jsem se na jaře starala, a díky které jsem se poprvé setkala s umíráním a smrtí, a našla v tom své poslání) - ten nejintenzivnější proces trval sedm dní. Při mé druhé zkušenosti jsem se o paní A. starala sedm dní a nakonec jsem se dozvěděla, že je narozena 7. 7. náhoda? Nemyslím si. ❤️ Vnímám, že to co dělám je dar od Ivanky, a taky vnímám, že se mnou skrze tyhle různé synchronicity mluví a dokonce ji i rozumím, je to krásné.

Jaká byla moje druhá zkušenost? Úplně jiná, než ta první.

Ten večer a noc jsem cítila, že už to přijde, dokonce jsem měla chvíli, kdy jsem během noci přemýšlela nad tím, jestli to vlastně zvládnu a jestli to opravdu chci dělat. Potom jsem usla, a když jsem se posléze budila, abych podala pití, už jsem o svém strachu nevěděla. Naplňuje mě to, naplňuje to každou mou buňku v těle i na duši. Zjistila jsem, že nejdůležitější je samotné umírání, je opravdu velice důležité, aby umírající měl pocit absolutního bezpečí a přijetí se vším všudy. Samozřejmě si prožívá své procesy, které mohou být někdy opravdu plné strachu a děsivé, ale ve své podstatě je to to nejkrásnější, čím může procházet. Došel na konec své cesty a přechází na druhou stranu. Dosáhl svého cíle, došel k naplnění svého osudu.

Poprvé v životě jsem samu sebe opravdu překvapila a vlastně stále jsem lehce v údivu. Samotná smrt je už jen smíření a klid, proto není třeba se jí bát. Vidět tělo bez duše je opravdu něco mezi nebem a zemí. A oči, víte, opravdu najednou vidíte, že to tělo je prázdné, v těch očích nic není. Kdo to někdo zažil, asi ví o čem mluvím. Stále mi to ukazuje jak je to všechno opravdu neuvěřitelně nadpozemsky silné. Nemohu najít slova, kterými bych to uměla přesně vyjádřit. Podivuji se sama nad sebou, jak přirozené to pro mě všechno je. Já nad tím ani nemůžu přemýšlet, jak moc je to pro mě "normální".

Po novém roce si budu dělat kurz pečovatelky, abych mohla začít tuhle činnost vykonávat dál. Stále přemýšlím, jak vyladit detaily, ale určitě vím, že chci vždy pracovat jen u jednoho člověka, abych s ním mohla trávit dostatek času na to, aby jsme se spolu naladili. Více se tak seznámím i s rodinou a mohu pomáhat, kde je potřeba. Pečovat o ostatní v rodině je také důležité. Tohle bude má cesta k vysněnému hospici, který ale bude jiný, než ty, které znáte.

Když váš blízký může umírat doma, a vy tak pomáháte kde můžete, přirozeně začnete procházet procesem smíření. Také víte, že děláte vše, co můžete a to je velmi důležité a pomůže vám to později při truchlení. Jedná se o jistý pocit naplnění, jelikož víte, že vše bylo vykonáno, vše bylo řečeno. To mi ještě připomíná, mluvte, řekněte umírajícímu vše, co jste chtěli říct. A jestli nemáte tuhle možnost, tak mluvte i tak, napište dopis, dostaňte to ze sebe ven, je to velmi důležité. Víte osudy a situace jsou různé a určitě si nevyčítejte, když se o svého blízkého nemůžete postarat vy sami. Nevíte jaký je jeho osud. Myslete na to, že vše je tak, jak má být.

S láskou,

vaše Bau