,,Moji maminku asi v osmdesáti letech začaly potkávat zdravotní "nehody". Nejprve to byla otrava v ruce. Když se zánět vyléčil, stále si stěžovala, že ruka není tak pohyblivá, jak byla před tím (což nebylo ani nelogické). Pak jí ošklivě pokousali psi (asi za rok po příhodě s rukou). Uzdravovala se dost dlouho a zase tu byla její stížnost - "Je to čím dál horší". A já jsem byla tak hloupá, že jsem jí měla za zlé, že není dost vděčná za uzdravení, i když nebylo dokonalé. A stále jsem jí připomínala, že si nemá na co stěžovat. Asi jsem jí moc nepomáhala se vyrovnat s nesnázemi - ona totiž byla celý život zdravá. No a nakonec se jí v noze ucpaly cévy a amputovaly jí nohu pod kolenem. Byla ohromně statečná a do roka se naučila chodit s protézou. Jednou se jí udělalo špatně, myslím, že to byla mrtvička. Odvezli ji do nemocnice a tam už nebyla asi moc při sobě, protože někdy komunikovala na úplně jiné téma, než právě jelo. Chodili jsme za ní každý den někdo. Krmili jsme ji, moc toho nesnědla (nevím jak jedla kdy jsme tam nebyli). A jednou ke mně přišla nějaká sestřička a řekla mi, ať si ji vezmu domů. Já jsem se zhrozila, co bych si sní počala. Měla plínu a cévku na moč, jak bych ji asi přebalovala - měla přes osmdesát kilo. A ona říkala, že si ji můžu vzít jen na víkend a v pondělí jí vrátit. (Dnes se mi zdá, že ta sestra nebyla ani z personálu, že to byl posel odkudsi). Tak nám ji v pátek přivezli, sprostě nadávala šoférovi, nezjišťovala jsem proč. Vůbec jsem si v té době připadala jako mechanická osoba, která nemá zdání, co se skutečně děje. Asi to byla sebezáchovná ochrana před přílišným traumatem. A mamka byla doma klidná, jakoby také nepřítomná. Skoro nic nejedla a já ji nenutila. Seděla na posteli a počítala rohlíky - byla za mlada pekařkou. Ptala jsem se jí, jestli si nechce lehnou a ona že moc ráda. Tak jsem ji položila a za chvíli se zase posadila. Tak to šlo celý víkend. Plínu měla stále čistou, asi jak nejedla. Ale cítila jsem, že to vypětí už nevydržím, požádala jsem manžela, aby si k ní sednul a šla jsem se projít k Jizeře. Sedla jsem si na břeh a začala si stěžovat, že už to nevydržím. A slyšela jsem, jak mi řeka odpovídá (chodívala jsem si k ní poplakat už v pubertě a tak mě znala) "Všechno připlouvá, všechno odplouvá", uklidnila jsem se a vrátila se domů. Mamka si oblíbila vojenského kaplana, kterého poznala na svatbě vnuka, jenž byl voják z povolání. A před nějakou dobou si s ním smluvila návštěvu a ta návštěva měla být ten večer. Kaplan přišel, mamka sedě dřímala a tak jsem ji budila a ona už nežila. Zeptala jsem se pána, co budeme dělat a on se usmál a řekl: "Toto je nejlepší chvíle na mši svatou" (Měla jsem pocit, že si v duchu mnul ruce, že přišel právě v tuto chvíli). Odsloužil mši, já jsem tiše přihlížela. Pak jsme zavolali doktora a já obvolala příbuzné. První přijela má nejstarší dcera, že ji manžel poslal, aby mi pomohla se zaopatřením babičky. Tak jsme ji spolu umyly a oblékly a když přijížděli příbuzní, babička ležela v obýváku, takže se s ní každý rozloučil po svém a pak začal kupodivu družný večer, kdy všichni vzpomínali, co s ní zažili a tak a docela jsme se i nasmáli. Určitě se jí to muselo líbit. Pohřebáky jsem zavolala až ráno a ti se divili, že jsme nevolali už včera. A tak i když to nebylo lehké, jsem vděčná, že mohla zemřít doma a že jsem to s ní mohla prožít. A těch synchronicit bylo také dost. Tak to je můj zážitek se smrtí. Již před tím jsem věděla, že se není čeho bát a čeho štítit. Mám přečtenou tibetskou knihu mrtvých, ale provázet duši bardem jsem si netroufala. Za ten zážitek jsem vděčná proto, že vím, že bych si to vyčítala, že musela zamřít v cizím a myslím, že i té duši to udělalo dobře a nebude mě strašit. Přeji Ti aby se Ti vracelo to, co rozdáváš, ve velké míře. L."