Setkání se smrtí aneb co mi smrt dala a co mi vzala

Někdy se člověk ani nestačí divit, co mu život přináší. Na jednu stranu se mu můžou dít samé krásné věci a na druhou stranu se z ničeho nic stane průvodcem umírání, aby pochopil, že i tento proces může být krásný a očisťující.

Zrození a smrt však k našemu životu neodmyslitelně patří. Vždycky jsem si přála být u porodu. Málem se mi to jednou i povedlo, když jsme byly domluvené s kamarádkou, která rodila doma, že bych mohla být k ruce a pomáhat, s čím bude potřeba. Malá se pak ale narodila tak rychle, že jsem to nestihla. Odjakživa vnímám tato témata jako důležitá, ne-li nejdůležitější. A pak jsem se najednou objevila u umírání a smrti. A v tom mi to došlo. Porod je zrození, je to silná jangová energie a té mám já dost, smrt je jinová, je klidná, a to je to, co mě doplňuje, a proto jsem schopna zvládat tak těžkou situaci s lehkostí a jakýmsi klidem.

Co mi tento zážitek dal a co mi vzal? Řekla bych, že úplně všechno v obou směrech. Tento rok byl pro mě pracovně opravdu náročný, dělo se toho hodně, neustále jsem pracovala na vašich kazuistikách, tvořila videorecepty, psala články a opravdu jsem jela, cítila jsem, že toho mám hodně, ale na druhou stranu to byly všechny ty věci, co mě tak baví a naplňují, takže jsem byla ráda, a vůbec jsem si nedokázala představit, že bych si mohla udělat volno. Bylo to zvláštní, ale samozřejmě, bylo to tak, jak to být mělo. Když přišel ten zlom, kdy jsem se začala starat o umírající kamarádku, najednou šlo všechno bokem. Pomalu jsem začala odříkavat všechny klienty, a všechnu práci a soustředila se jen na přítomnost a mé nové poslání. Zastavila jsem celý svůj život a najednou to šlo.

Den ode dne jsem vnímala, jak je pro mě i mou kamarádku tahle zkušenost důležitá, jak moc mě mění a změní. Vnímala jsem, že opravdu dělám to, co má smysl a co mě plně naplňuje. Paradoxně jsem cítila obrovskou sílu života.

Myslím si, že by se umírání a smrt měla znovu stát součástí našich běžných životů, že by jsme se měli starat o své blízké a dopřát jim to, odejít na druhý břech ze svých milovaných domovů a postelí. Nechápu, kdy se to stalo, že lidé začali umírat sami v nemocnicích v cizím prostředí a s cizími lidmi.

Berou nám sílu při porodech, berou nám sílu při umírání. A přitom tyhle dva procesy jsou ty nejdůležitější, protože naše cesta, náš život jimi začíná a končí. Lidé vlivem okolí nakonec opravdu mají strach z těchto přirozených procesů a raději předají svou zodpovědnost do rukou někomu jinému. A přitom stačí jen studovat, hledat si informace, zajímat se o své tělo, být otevřený různým pohledům a z něj si postavit ten svůj vlastní. Jak je to jednoduché.. A to stejné se děje se s umíráním a smrtí.

Jak tohle vyřešit? Zajímejme se. Starejme se o své blízké. Pomáhejme si. Buďme k sobě navzájem dobří. Tím otevřeme svá srdce a budeme si zase o krok blíž, jak sami k sobě tak k sobě samým.

Přeji klidné dny,

s láskou,

vaše Bau